HISTORIE PLEMENE

West Highland White Terier

Vznik plemene - z loveckého psa na rodinného

West highland white teriér pochází ze Skotska, přesněji z vysočiny na severu země (Highlands). Typickým obrázkem této oblasti jsou skalnatá pobřeží. V chudé, kamenité krajině se rozkládají velké plochy vřesovišť, jimiž protékají řeky. Horská jezera střídají močály, podnebí je drsné, deštivé, s bouřlivými větry. V rašeliništích, vřesovištích a lesích žijí srnci, zajíci a koroptve; tato zvířata jsou bohatou potravou pro dravou zvěř. Úkolem west highland white teriéra, respektive jeho předků, bylo tuto dravou zvěř lovit. K vypuzení lišek a jezevců z jejich těžce přístupných nor ve skalách totiž potřebují lovci pomoc malých, odvážných psů.

Od tmavosrstého k bílému teriérovi. Z anglických pramenů víme, že muži, kteří v 19. století chodili s tmavosrstým předkem dnešního westíka, kejrnteriérem (Cairn Terrier), na lov, měli odpor k bílým štěňatům ve vrhu a zabíjeli je. Nedorostli by prý nárokům lovu. Jednou se však přihodila Colonelu Malcolmovi z Poltallochu nehoda - zastřelil svého vlastního psa, protože jej kvůli barvě zaměnil s lovenou zvěří. Po této ráně se  rozhodl chovat už jen bílé teriéry. Na rozdíl od ostatních chovatelů si ponechával z vrhu jen bílá nebo téměř bílá štěňata a postupnou plemenitbou pak po několika generacích zcela vyloučil ze svého chovu kejrnteriérů tmavé zbarvení. Jeho psi byli pojmenováni Poltallochův teriér nebo bílý kejrnteriér a brzy se stali uznávanými, když se ukázalo, že jsou stejně odvážní a úspěšní při lovu jako jejich tmavosrstí předkové. Navíc měli ale tu výhodu, že díky svému světlému zbarvení byli jasně vidět i za šera nebo za špatného počasí. Název ,,west highland white terrier" se ujal počátkem 20. století. Skotský Kennel Club klasifikoval plemeno v říjnu 1904, anglický Kennel Club jej uznal v roce 1907.

Westík jako domácí pes. První westíci, kteří byli předvedeni koncem 19. století na výstavách ve Velké Británii, byli poznamenáni i stopami po boji, které utržili při lovu. Nebylo to však hodnoceno jako nevýhoda, nýbrž naopak jako znamení velké odvahy a dobrých loveckých schopností. Ačkoliv byl westík i nadále ceněn jako lovecký pes, získal v průběhu času větší význam jako přátelský domácí společník. Stále častěji byl předváděn na výstavách psů, postupným šlechtěním se měnil i jeho vzhled: stal se nižším v kohoutku a kompaktnějším. Rovněž srst mu zhoustla. Zatímco u loveckého psa byla hustá srst spíše na překážku, byl u psa chovaného k předvádění na výstavách kladen větší důraz na vzhled a hustá srst byla nyní požadovaná. Dnes je typickým znakem westíka.

Westík se nyní chová převážně jako rodinný pes a jen v opravdu vzácných případech je využíván k lovu. Předpoklady k lovu ale nese stále v sobě, a to bychom jako jeho majitelé neměli podceňovat. Nejen, že má v sobě zakořeněný lovecký pud, který vede k tomu, že od vás pes uteče hned, jakmile ucítí stopu; westík je také takříkajíc „nezaměstnaný^­ lovecký pes“, který chce neustále dostávat podněty a úkoly, aby se dobře cítil. Mnoho problémů s chováním psů je způsobeno tím, že nejsou plně „vytíženi". Pro majitele to znamená, že musí věnovat westíkovi spoustu času, hrát si s ním a dávat mu úkoly a v neposlední řadě dbát i na to, aby pes zůstal aktivním a mohl se dostatečně vyřádit.