HISTORIE PLEMENE

Německý ovčák

Dávno před tím, než se bytosti podobné lidem objevily v teplejších oblastech kontinentů, křižovaly stepi, savany i lesy kořist hledající smečky psovitých šelem: prapředci vlků, psů, šakalů, kojotů, lišek. Hlavním společným znakem všech šelem z čeledi psovitých je jejich chrup. O původu domácích psů existuje mnoho teorií, jež si všechny činí nárok na pravdivost. O nečetné fosilní nálezy úlomku kostí, čelistí a jednotlivých zubů divokých psů a jejich příbuzných se lze opřít pouze jako o neúplné důkazy. Srovnání našich domácích psů s žijícími plemeny divokých psů je možné jen podmíněně, protože oba druhy žijí ve zcela jiných podmínkách a rozdílných biotopech. Uvedu některé obecně rozšířené názory: pes pochází z vlka, pes povstal ze šakala, pes vznikl jako kříženec vlka a šakala, pes má nám dosud neznámého divokého předka. Dnes se v zásadě soudí, že praotcem psa je vlčí prapředek. Věda se přitom opírá o srovnání chrupu a počtu chromozómů vlka a psa. Na obzoru jsou ovšem další teorie. Jednoznačné důkazy, že pes pochází pouze z vlka, totiž neexistují. Je rovněž možné, že vlivem genetických změn se z jiných druhů psovitých šelem vyvinul „prales“. Historii původu současných plemen domácích psů se nám tedy asi nikdy nepodaří zcela osvětlit.

S určitostí lze tvrdit, že prapředci člověka, kteří žili ve starší době kamenné (40 000 až 10 000 let př. n.1.), měli kontakt se zvířetem podobným psu. Důkazem, že později lidé se psy i lovili, jsou impozantní jeskynní malby člověka doby kamenné. Počátek přátelství člověka se psem musí tedy ležet v tomto časovém období. Vysoká míra adaptace psům umožnila, ve světě zvířat až dosud bezpříkladné přizpůsobení se člověku a jeho způsobu života. Podle dnes nejrozšířenější teorie se současná plemena, vyvinula v průběhu tisíciletí z praotce vlka přes mnohé mezistupně.

V jedné z těchto fází leží také prapůvod pasteveckého psa. Tehdejší pastevečtí psi museli především stádo chránit před četnými šelmami, například vlky a rysy, a v případě ohrožení je rázně zahánět. Odtud tedy pochází pojmenování. „ovčácký pes". Částečně již potom plánovitým chovem pasteveckého a strážního psa vznikli ve středověku předkové dnešních ovčáků. Označení. „ovčácký pes“ není přesně vzato termín pro pojmenování plemene, ale pod tímto názvem rozumíme strážního a pasteveckého psa. Četná plemena ovčáků mají ale jedno společné poznávací znamení - lebeční znaky, které jsou prokazatelné až k dávným pasteveckým psům: silná hlava, mezi ušima nepříliš široká, čelo mírně klenuté, kuželovitá, dlouhá a suchá morda, skus nůžkový nebo klešťové.

Koncem 19. století nebyl Německý ovčák jako plemeno ještě znám. Zakladatel prvního „Vereins für Deutsche Schäferhunde“, Max von Stephanitz, vyhledával vhodné chovné psy ještě mezi pasteveckými psy hlídajícími stáda ovcí. Své chovné cíle formuloval náročně a jasně: německý ovčák by měl být středně velký a vykazovat všechny podstatné znaky vytrvalého klusáka, měl  by být přátelský, nervově vyrovnaný a nebojácný; žádoucí byla inteligence a schopnost podřídit se, být poslušný. Pokud laik čte podmínky chovu, připadá mu leccos jako přehnaně přísné, dokonce tvrdé.

Sledujeme-li ale vývoj psích plemen jen za několik málo desetiletí – jak například chovný cíl „stále menší“ vytvořil z velkého pudla, kdysi dobrého honicího psa, maličkého toypudla – pak porozumíme tomu, proč právě u pracovních psů jsou potřebná velmi přísná chovná pravidla. Nezapomínejme, že typické vlastnosti plemene musí být  zachovány a zlepšeny a že německý ovčák byl vyšlechtěn jako pes předurčený k ochraně člověka a střežení  jeho majetku. Abychom mohli ovčákovi porozumět, musíme se intenzívně zabývat jeho zděděnými způsoby chování (instinkty), smyslovými orgány, citovými projevy a vztahem k člověku.